Můj blog . . . prostě . . . se bojte . . . ):D na Blog.cz

Dneska jsem byla zase na stadionu. Ale tentokrát sama. Ani nevim proč, ale chtěla jsem být v klidu, ani jsem neměla náladu koukat jak se všichni tlemí a kecaj o věcech který mě neberou.
Prostě jsem si uvázala brusle a píchla do uší sluchátka. Nevim proč, ale děsně mě zajímalo to, že člověk dokáže absolutně v klidu stát na dvou nožích. O_O
Nikdy dřív mě to nenapadlo ale teď jsem na to čuměla se zamlženejma brejlema. Tak jsem přeladila na jinou hudbu a stoupla na led. Klouz. Sice jsem nestadla ale chybělo k tomu málo. tak jsem si v klídku objela pár koleček a asi při třetim se asi metr ode mě objevila malá holčička. "Waaaaa!!!" cituji x)
I když jsem objela vyplašenou dívčinu s helmou na hlavě, tak jsem asi půl minuty balancovala na špičce brusle a máchala kolem sebe rukama jak magor. Ale vyrovnala jsem to. Holčina si v klidu dojela k mantinelu a já si šla radši sednout.
Jinak zbytek "bruslení" jsem přežila celkem v klidu.

P.S.: Jestli vás zajímá co jsem poslouchala: Flipsyde - Happy Birthday, Paul van Dyk, Rihanna - Please don´t stop the music, Fall Out Boy - Thnks fr th mmrs; Calm before the storm, Akeboshi - Wind, Linkin Park - Breaking the habits; Numb; Bleed It Out... ... ... a další :)

Mno jo, už je to tak... Ani tomu pořád nemůžu věřit. Ještě před chvílí tu byly velký prázky a teď tohle...!
Je to zákeřnej svátek... Ani nemám žádný prachy na dárky a když jo, tak nevim co koupit.

Pro ty, co maj chuť na nějakou hudbičku tak tu mám pro vás klasickej singl Jingle Bells v černym podání od B2K... xD Vážně luxus
(nelekejte se, neni to celý)

Jak je o mě známo, chodim hodně pozně do školy a pak za to pikám, avšak jsou i momenty, kdy při těhle výstřelech do ranního klidu dostanu výtlem.
.................................................................
Dneska ráno...
Jsem si šla pro sváču do tabáku, u školy v metru. Koupila jsem si golfa a pití, vyšla ven a hodila tašku vedle vchodu na jakousi bednu která tam je odjakživa. Většinou tam kolem posedávaj houmíci a takhle se na mě jadna babča podívá.
"Do práce co...?"
"Hm.... do školy..." odpovim.
"Mno jo, tak zejtra už je pondělí, tak to neni tak hrozný... " řekla babča. < eeehhh.... detail dneska byl čtvrtek...>
"hm..." <to už jsem vážně nemohla>
Vyšla jsem ven a zamířila za holkama. Řekla jsem jim to a dostala jsem hroznej výtlem....

Jednou jsem si výjmečně přivstala. Jedu busem dolů na metro a už jsem skoro na konečný. Jela jse docela brzo páč mě vybuzerovala máma. Najednou mi začel zvonit mobil.
_volá ANDY_
*cvak*
"Buuuudííííčeeeek!!!!" <málem mi praskl bubínek...>

Běžim na bus. Už jsem ve dveřích a akorát se mi zavíraj za zádama, uufff.... celá šťastná a udejchaná chci vyjít schody dál do busu.
Waaa!!! Já nemohla! Zapomněla jsem že mám na zádech baťoh! Tak jsem poníženě musela jet jednu stanici při výtlemu téměř všech cestujících naší MHD přiskřípnutá ve dveřích.
Když jsem se dostala ven tak se lidi kolem mě tlemili pořád a tak jsem na celý autobus prohlásila:
"To neni vtipný..." A pak sem se začala tlemit taky a dřepla jsem si vedle starší dámy která už byla taky smíchy skoro ze sedačky kolenama na zemi...

(skoro) vždycky vytlemená EaSei xD

V sobotu jsme byly s holkama bruslit. Celej rok sem se těšila až konečně vlezu na led, a teď?

Jsem votlučená...

Jinak mám docela dobrou náladu, už dobrý dva dny sněží a já se cítim jako bych nenápadně vnímala něco moc důležitýho, na co bych neměla jen tak zapomenout. A navíc, blíži se Vánoce a mě pomalu opouští negativní nálada "kyselosti na lidi", pokusim se být alespoň jeden měsíc příjemná, i když to bude těžký.

Včera v pondělí jsem šla domů z výtvarky. Nádherně chumelilo. Ani nějak jsem to nevnímala. Zastavila jsem se před naším "paneláčkem" a jen tak zvedla hlavu do noci ve svěle pouličních lamp. Měla jsem na sobě jenom mikinu, protože bundu jsem si nechala ve škole, ale i tak mi ta zima nevadila. Nenápadně jsem tam chvíli stála se zavřenýma očima. Hlavou k tmavé obloze a s nádherně chladným pocitem na čele. V ten okamžik jsem si přpadala jako kdybych tam vůbec nebyla. Neměla jsem žádné myšlenky ... nebyla jsem tam...

Já bych to vystihla jako... zasnění do prázdna...

I když to tak navenek nevypadá, jsem snílek.

Tento příběh čtěte ze svého hlediska. Uvidíte že nelžu o svých pocitech...

EaSei

Začínám si pomalu uvědomovat, že život je o ničem. Stejně jako všecky knihy které začnu číst a pak mě omrzí. Každej měsíc, každen tejden ba každej den mi připadá naprosto a identicky stejnej... Například popis mého dne:

Ráno mě vzbudí budík, vypnu ho a nařídim o pět minut déle. Pak vstanu a převlíknu se. Jdu do školy pod vlivem mé mámy že zase příjdu pozdě (stejně se tak stane...). Ve škole zazvonim na hospodářku aby mi otevřela, jdu do třídy, houknu na vyučujícího "Brý en..." a rovnouu zabočim doleva ke svý lavici a cestou kejvnu na Olina s Viloušem pak si plácnu na pozdrav s Kolmankama, Nikčou a Kačkou (K.). A pak pozdravim Kachní, obejdu jí a z dálky houknu na holky dřepící kolem mý lavice (buď hluboce diskutující nebo utrpně přihlížející jak přicházim - záleží jestli máme Přírodopisářku nebo Jiráska...).

Pod tlakem přežívám celé "vyučování" a pak jdeme do "jídelny" (ty uvozovky tam nejsou schválně). Pak jdem jednoduše domu.
Jestli má máma ranní tak si kydnu k televizi a koukám na El Bundu a na další přiblblý seriály a pořady. Jestli odpolko tak mýsto bedny jdu ke svatý krabici. Pak si du na nějakou dobu do pokoje dělat co potřebuju... kreslení, úkoly (mno jo pančitel... dyť už to píšu...) - výjmečně, psaní ročníkovky... Jdu se vysprchovat a pak spát...

Já nevim čím to je, ale já bych tomu říkala dočastná degenerace...